Progresivní nové materiály jsou nízkoemisní a cirkulární. Recyklovaný beton, dřevo, houbové mycelium nebo materiály ze zbytkových surovin (tzv. recykláty) mohou brzy nahradit či doplnit řadu tradičně používaných materiálů. A to díky svým unikátním vlastnostem, kterými jim snadno konkurují, jak jsme vysvětlili v článku 7 udržitelných materiálů, které mění ekonomickou realitu. Přesto však jejich zavedení do praxe vázne. Proč tomu tak je a co se s tím dá dělat?
Když je legislativa pozadu
Ačkoli v některých oblastech se legislativa projevila jako dobrý pomocník, někde naopak situaci značně ztěžuje. A to především rigidním systémem legislativních norem, které vychází ze zastaralých technických poznatků a ekonomických přístupů. Typicky je tomu například v sektoru stavebnictví a možnostech použití dřeva pro výstavbu bytových domů, které je v českém prostředí značně limitováno požárními normami. Zatímco v řadě evropských zemí se tak mohou bez problémů stavět domy s dřevěnou konstrukcí až do výše 15 pater, v České republice umožňují požární normy výstavbu pouze do výše 4 pater.
Na legislativní překážky naráží v praxi i řada recyklovaných materiálů nebo materiály či produkty vyrobené ze zbytkových surovin. “Aktuální právní normy, které upravují nakládání s odpady, stěžují rozvoj cirkulárních principů. Když je materiál odpadem, musí se s ním totiž nakládat dle odpadové legislativy. Firmy často dané normy neznají, nemají potřebná povolení od úřadů pro nakládání s odpady a pod. Právě ve stavebnictví nebo v potravinářském průmyslu byla situace nejpřísnější. To se však postupně mění, například stavební odpad již nepodléhá zákonu o odpadech, což dává zpracovatelům spoustu nových možností. Podobně vyšla legislativa vstříc i gastroodpadu, která dostal zelenou jako palivo do bioplynových stanic a v dohledné době se zřejmě dočkáme dalších legislativních úprav, které budou podporovat cirkulární zacházení s odpadem jakožto cenné suroviny,” komentuje směřování legislativy Albert Schandl, konzultant CIRA Advisory.
Nové udržitelné materiály naráží na bariéry dodavatelských řetězců
Řada výrobců a obchodníků, kteří vyrábí nebo přeprodávají nové a nízkoemisní materiály, požaduje po svých odběratelích mnohdy odběr určitého minimálního množství materiálu, a to často od 1 tuny, 1 000 ks atd.
“A to jsou v praxi nesplnitelné požadavky pro malé firmy, začínající start-upy, nebo testovací výroby, které by paradoxně měly o tyto nové druhy materiálů velký zájem. Takové objemy materiálu jsou totiž pro tyto malé podniky složitě ufinancovatelné nebo příliš riskantní. Příkladem mohou být obalové materiály z houbového mycelia pro menší e-shopy. Pokud je e-shop nucen hned napoprvé odebrat tisíce kusů, zvolí raději tradičnější obalové varianty, s nimiž má zkušenosti a neohrozí jeho cash-flow. Jiným důvodem je situace, kdy začínající firmy ještě nemají vybudovanou adekvátní poptávku, proto jednoduše nemohou odebírat tak velké objemy,” komentuje Milan Suchý, konzultant a odborník pro e-commerce v CIRA Advisory.
Podobně situaci neulehčuje ani opačný případ logistického řetězce, a to velcí odběratelé jako maloobchodní řetězce nebo velké e-shopy. Ti, pokud už jsou ochotni zavést do prodeje nové a ze strany poptávky prozatím neodzkoušené produkty, mnohdy požadují od začátku po svých dodavatelích množství produktů, které pokryje celou síť prodejních poboček. To ale opět znamená množství často v řádech tun nebo tisíců kusů produktů, což nejsou malé firmy – výrobci progresivních materiálů – schopné dodat. Často jsou totiž ve fázi testování svých nových produktů a nemají tak veliké výrobní kapacity.
Jedním z hlavních důvodů, proč se také progresivní materiály nedaří v rámci dodavatelsko-odběratelského řetězce prosadit, je neochota zavedených firem dělat změny (o tom více v posledním bodě tohoto článku). „Řešením by tak bylo akceptovat v dodavatelsko-logistickém řetězci individuální podmínky, pokud jde o množství odebíraných produktů z nových materiálů. V rámci pilotních projektů by se nový materiál postupně otestoval a zpropagoval. Podobně, jako to vidíme u pilotních projektů zálohování PET lahví v ČR. V dlouhodobém horizontu z toho budou těžit všechny strany dodavatelsko-logistického řetězce, spotřebitel i naše planeta,” komentuje možnou cestu Milan Suchý.
Firmy mohou mít špatné zkušenosti s některými typy nových materiálů, například s bioplasty
Některé firmy se však už po špatných zkušenostech a nařčení z greenwashingu ostýchají prodávat nebo testovat nové druhy materiálů a produkty z nich vyrobené. Příkladem mohou být zkušenosti firem s výrobky z bioplastů, které jejich výrobci šikovně zpropagovali a napomohli tak jejich rozšíření v praxi. Potíž je, že výrobci bioplastových materiálů zatajili (a zřejmě možná ani nezkoumali) některé negativní dopady, které s sebou používání bioplastů nese:
“A to například problematickou recyklaci – většina bioplastů se totiž nesmí dostat do kontejneru na plastový odpad, což velká část spotřebitelů stále netuší, neboť výrobci bioplastů toto nedostatečně komunikují. Diskutabilní je i prodejci bioplastových obalů často zmiňovaná kompostovatelnost, která je mnohdy možná pouze ve speciálně upravených podmínkách velkých kompostáren. A v neposlední řadě výrobci bioplastu často neřeší ekologickou stopu výroby tohoto materiálu. Není tak raritou, že zemědělská půda a plodiny jsou pěstovány jen za ekonomickým účelem výroby bioplastových materiálů, a to za cenu enormního využívání zemědělské půdy a vodních zdrojů,” vysvětluje kontext výroby bioplastů Albert Schandl.
Teprve po otestování vlastností a dopadů bioplastového materiálu se začalo veřejně mluvit také o jeho nevýhodách. To už však bylo pro řadu firem pozdě – do bioplastů investovaly velké množství zdrojů, a to jak do zavedení tohoto materiálu do výroby, tak i do komunikace směrem ke spotřebitelům. Po tomto úsilí tak pro ně musí být velmi frustrující dočkat se negativních ohlasů a anticen kvůli greenwashingu, jako se to stalo například společnosti Rohlík.cz
Co mohou tedy firmy udělat, aby se vyvarovaly takových nepříjemných zkušeností? “Dá se říct důvěřuj, ale prověřuj. Pokud mi obchodní zástupce firmy nabízí nový materiál, ale předkládá mi pouze samá pozitiva, je dobré se zeptat i na možné obtíže spojené s používáním tohoto materiálu. Pokud je to možné, je dobré nechat si vypracovat studii od nezávislé strany a zjistit všechny vlastnosti a dopady, které jsou s tímto novým druhem materiálu spojené. Nebo se podívat, jestli už podobné studie nevznikly. Jednoznačně to tedy znamená zjistit si více informací, případně materiál testovat i ve své výrobě, pokud mám možnost,” doporučuje Schandl.
Poslechněte si epizodu našeho podcastu LOOPA o bioplastech s organizací KOKOZA.
Zavedení nových materiálů stojí v cestě i pohodlí firem a neochota dělat změny
Spousta firem se zavedení nových druhů materiálů vyhýbá i z mnohem jednoduššího důvodu – nic je totiž nenutí. Alespoň prozatím. S tímto přístupem do určité míry sice zamávala materiálová krize, která se v období covidu a vypuknutí války na Ukrajině prohnala světem. Stále to však řadu firem nepřesvědčilo, aby udělaly ve svých výrobách a provozech nějaké změny. A to i přes nedostupnost a rostoucí ceny některých donedávna levných materiálů.
“Je však dobré sledovat i výhled a směřování ekonomické reality do budoucna. A s tím nově vznikající legislativu, která se právě snaží bojovat proti laxnosti některých firem. Například zmiňovaným bioplastům může ztížit situaci zpřísnění evropské legislativy k tématu greenwashingu. A to naopak může otevřít dveře jiným druhům materiálů, které mohou bioplasty efektivně nahradit. Spoustu příležitostí přinese do oblasti materiálových toků také zavedení digitálních pasů, které mají pro první vybraná odvětví vstoupit v platnost už příští rok. Firmy, které tyto trendy nesledují, se tak mohou snadno připravit o řadu obchodních příležitostí,” zdůrazňuje Schandl.
Foto: Anne-Sophie Rosenvinge